Vinný střik není hřích

Většina vinařů tvrdí, že ředit víno vodou je trestuhodné pančování vína. Ve středověku, mohl nepoctivý krčmář za ředění vína vodou, propadnout hrdlem. Jak to tedy bylo s vinným střikem ve vinných dějinách?

S ředěním vína vodou se běžně setkáváme ve starověkém Řecku. Víno zde tvořilo základ každodenního stolování a většinou se pilo právě ředěné vodou.

Řekové s vínem také rádi experimentovali, přidávali do něj různé příchutě, nejčastěji pryskyřici, různé bylinky, výrazné koření nebo med.

Ve starověkém Římě také ředili víno vlažnou nebo studenou vodou a někdy si do něj přidávali sůl.

Ve středověku nepili obyčejní lidé silná a kvalitní vína, ta byla výsadou šlechty. Obyčejné “pančované víno” mělo sílu 6 – 8 % alkoholu, ale pilo se hodně, často místo nekvalitní vody.

Samotné slovo pančování pochází z německého slova panschen – “mísit, ředit” – v rakouském nářečí dokonce přímo “ředit víno”. Jako Pančava pak bylo označováno pohostinství, kde se podávaly nekvalitní, ředěné nápoje.

Kromě toho, že pověst takového pohostinství se rychle šířila, jednalo se o trestný čin.

Dnes se za vinný střik považuje kombinace vína se sodovkou, vodou či minerálkou. Minerálka pro ředění vína není vhodná, protože

minerální látky obsažené v minerálce totiž mohou reagovat s látkami ve víně a tím snižovat celkovou kvalitu i chuť vyrobeného nápoje.

Do střiku tedy jen obyčejnou vodu nebo sodu.

Pozitivní na vinném střiku určitě je, že má nižší obsah alkoholu a kalorií. Tím pádem je lehčí alternativou k vínu. Ať už jste příznivci nebo odpůrci, víno se ředilo, ředí a pravděpodobně ředit bude dál. Vinný střik není hřích.

Eva Reslerová